V jedné irské baladě se vypráví o prašné cestě, která byla přirozeně spjatá s životy lidí, kteří ji užívali a žili v její blízkosti. Ta cesta byla součástí a svědkem jejich osudu. Jen někteří z nich však pochopili, že ta prašná cesta má svou duši. Takovou cestou může být i divadlo a třeba zrovna Činoherní klub. Zatím skoro polovina mého života se s ním nějak prolíná a křižuje. A já vím, že to divadlo má taky duši. Je utkaná z osudů lidí, z jejich invence, kamarádství, lásky, ambicí, proher, zášti a zrady. Nevím, jak dlouho se naše cesty budou ještě protínat, ale vím, že roky které jsme tu prožil byli strašně bohaté a krásné a ať už tu bude kdokoli, já jsem se navždy stal součástí duše tohoto místa. Děkuju. A zase někdy… Ondřej Vetchý