Malované na skle

ERNEST BRYLL O MALOVANÉM NA SKLE: Pod název hry Malované na skle jsem napsal, že je to „zpěvohra“. Snažil jsem se nahradit domácím termínem označení „muzikál“. Ale nejde jen o jazykový purismus. Prostě není to muzikál, přesto, že jsem psal text hry s vědomím, že jeho podstatná část bude zpívaná. Ale zpívané partie jsou v celé stavbě hry situované jinak, než tomu bývá v muzikálu. Skoro všechny texty této hry jsou podloženy hudbou. Neexistuje však rozdělení na části mluvené a zpívané. Ale jako na vesnické svatbě i tady se začíná čímsi, co by se dalo nazvat jakýmsi druhem „melorecitace“, jakýmsi přivoláním různých motivů, které nejsou určeny ani ke zpěvu ani k mluvení – sotva znatelně zaznívá doprovodná melodie a pojednou tato „melorecitace“ přechází do zpěvu; nejprve je to zpěv sólový a po chvíli – když se motiv zalíbil ostatním – mění se ve sborový. V jistých okamžicích se tyto melodie mění v „prozpěvování“ a vzápětí zas přecházejí do naplno zpívané písně. Chtěl bych, aby toto všechno vzniklo na jevišti před očima diváka. Tak jako se přirozeně improvizovaně rozvíjí příběh o zbojníkovi, který bohatým bral a chudým dával, stejně tak přirozeně improvizovaný je přechod od prozpěvování ke zpívání. Aby totiž nevzniklo to, co považuji v tradici zpívaného divadla za nejhorší: rozdělení na mluvené a zpívané výstupy. A ještě něco – v mé hře není nic z autentické lidovosti. Upřímně řečeno, ani nevím, co by to už dnes mělo znamenat. Prohlašuji, že se dokonce o „autentickou lidovost“ nepokouším. Snažím se prostě všechno, co jsem četl a slyšel o lidové písni, využít k vytvoření vlastní divadelní skutečnosti tak, jako se v literatuře běžně využívá bohatství odkazu velkých předchůdců. Pokouším se vypěstovat v jejich stínu vlastní rostlinku. Tak tedy ještě jednou – nejdůležitější je přítomnost hudby v každém okamžiku. A její přirozený přechod ke zpěvu.

Inscenační úprava / Martin Glaser, Olga Šubrtová