Mefistofeles

Pro umělecké vyvrcholení dlouholetého působení vynikajícího italského dirigenta a skladatele Maria De Rose v pozici generálního hudebního ředitele JD si lze stěží představit vhodnější titul než právě Boitova Mefistofela. Jedná se o dílo jedinečné nejen v kontextu italské opery, ale i v operní tvorbě vůbec. Jeho autor patřil k nejvšestrannějším a nejvzdělanějším uměleckým osobnostem své doby. Dlouho byl ale ceněn více jako literát než skladatel. Napsal libreta k Verdiho Otellovi (1887) a Falstaffovi (1893), Ponchielliho Giocondě a dalším. Publikoval řadu článků a byl vášnivým čtenářem. Snažil se italskou operu zbavit dosavadních stereotypů, Wagnerovy opery mu ale připadaly „těžkopádné“, např. Valkýru přirovnal k lokálce, která se dokodrcá do zastávky za nekonečnou dobu. Boito došel k závěru, že dokonalá opera může stát pouze na velikém básnickém díle, a to našel v Goethově Faustovi. Jako teprve pětadvacetiletý mladík se tedy rozhodl, že ho zpracuje zcela nově: „Mefistofeles je hadem v rajské zahradě, je Prométheovým supem. Mefistofeles je onou pochybností, z níž pochází poznání, oním zlem, jež plodí dobro. Kdekoli lze nalézat ducha negace, nalézáme Mefistofela. (…) Mefistofeles je vtělením onoho věčného Ne, vmeteného do tváře Pravdy, Krásy a Dobra.“ První provedení znamenalo naprosté fiasko. Boito operu po sedmi letech (1875) uvedl znovu, radikálně přepracovanou, a tentokrát s fantastickým úspěchem. Od té doby se stala trvalou součástí světového repertoáru a je vlastně s podivem, že takhle působivé dílo se v tuzemsku tak zřídka inscenuje. Na scéně JD zazní Mefistofeles vůbec poprvé a co do nároků na provozovací aparát a prostor je třeba zmínit, že je na samých hranicích kapacit jeviště, orchestřiště i např. co do počtu sboristů. Bude se tedy jednat beze sporu o mimořádný počin, který si určitě nenechte ujít.