Vinobraní

Malá operetní statistika, Oskar Nedbal a jeho výlety za lehkonohou múzou Historie vídeňské operety se odehrávala v průběhu osmi desetiletí – 1858 až 1938. V tomto období se ve světlech ramp objevilo 1101 operet, 414 pak v období "velké aktivity" let 1908-1923 – a právě na ně se nyní krátce podívejme. Z uvedených 414 titulů bylo 257 celovečerních, číslo 157 tvořily jednoaktovky nebo díla o dvou dějstvích. Karlovo divadlo uvedlo 39 děl, Theater an der Wien a Bürgertheater po 34, Divadlo Johanna Strausse 30, Raimundovo divadlo 25 a ostatní scény 31. V divadlech Ronacher a Apollo, jež se zaměřovaly na dvouaktové hry, se odehrávalo 89 operet, v Colosseu a v zábavním vídeňském podniku Venedig 51, v kabaretech jako Hölle (Peklo) a Fledermaus (Netopýr) a v dalších dvou 81. Nejčastěji na repertoáru bývaly operety Roberta Stolze (35), v těsném závěsu za ním stanuli skladatelé Eysler s 30, Ascher s 18, Oscar Strauss s 16, Fall s 15, Lehár a Gilbert – každý se 14, Benatzky s 13, Kálmán a Granichstaedten – každý s 10 opusy. Ostatní díla pocházejí z pera různých skladatelů, mezi nimiž bylo 19 říšských Němců, 11 Maďarů, 9 Angličanů a Francouzů – a "náš" táborský rodák Oskar Nedbal! Dodejme na závěr, že z "jejich" 414 operet dosáhlo pouhých 39 nadprůměrný úspěch. Autorem 7 z nich byl Franz Lehár, o číslo 6 se dělí Leo Fall s Emerichem Kálmánem, 5 Jean Gilbert, po 4 Edmund Eysler a Oscar Straus, ostatních 7 jiní. Použijeme-li přísné, byť subjektivní měřítko absolutního mistrovství, ze 414 děl přežilo jenom 12 tedy pouhých 2,7%. A jaké místo tu má Oskar Nedbal, uznávaný prototyp strhujícího melodiemi hýřícího českého muzikanta? Rodák z Tábora (26.března 1874), pocházel z rodiny, jež byla koncem 19.století jedním z hlavních iniciátorů hudebního života v tomto "husitském městě", života, který nezřídka přilákal i takové osobnosti jako byli Zdeněk Fibich, Antonín Dvořák či František Ondříček. (Jen pro připomínku: právě Dvořák při jednom ze svých táborských koncertů hrál své Legendy čtyřručně spolu s tehdy třináctiletou Oskarovou sestrou Marií, pozdější profesorkou hudebního institutu v Petrohradě.) Violista Oskar Nedbal je znám jako jeden ze zakládajících členů Českého kvarteta, dirigent Nedbal je proslulý řízením České filharmonie, mj. se proslavil jako první český dirigent světového jména na festivalu v italském Turíně vedle samotného Artura Toscaniniho. A když už zmiňujeme jeho "spanilé jízdy" cizinou, je třeba připomenout ještě i fakt, že právě Nedbal uvedl poprvé na španělské půdě, v únoru 1924 v barcelonském Teatro Liceo, Smetanovu Prodanou nevěstu a Dvořákovu Rusalku… Říká se, že scénickou nesmrtelnost by Nedbalovi stačily zajistit pouhé tři jeho skladby – operetu Polská krev a balety Pohádka o Honzovi a Z pohádky do pohádky. Pro úplnost ještě dodejme, že do hájemství Paní Operety se Nedbal vypravil už v roce 1910, kdy byla 14.září premiérována Cudná Barbora… Ale dejme už slovo povolanějšímu – Ladislavu Novákovi, Nedbalovu příteli a libretistovi jeho baletů i jeho jediné opery Sedlák Jakub : "Nelze se ani diviti, že Oskar Nedbal jako plnokrevný muzikant, jevící odedávna sklony k lehčímu žánru, velmi rychle se přizpůsobil hudebnímu ovzduší vídeňskému, v němž se nad vážnou hudbou vítězně vznášela podkasaná musa operetní. Muzikant ráže Nedbalovy, aniž přeceňoval své schopnosti, dobře věděl, že hravě svede, čím se proslavovali vídeňští velkovýrobci zboží operetního, z nichž někteří (např. Leo Fall) neuměli ani instrumentovat, a že by se tím – jaksi mimochodem, aniž by se vzdal ambicí ryze uměleckých – mohl zabezpečit život bezstarostný a příjemný i po stránce hmotné. Několik let obcházel operetní divadla naplněná denně až pod strop obecenstvem dychtivým, stědře odměňujícím ty, již mu připravovali chvíle příjemného vzrušení, než se odhodlal k prvnímu kroku na kluzké cestě, která ovšem dosti nebezpečně vybočovala z jeho dosavadní dráhy umělecké. V Café Museum bývala jakási bursa operetní, v níž se denně scházeli skladatelé, libretisti, divadelní ředitelové i nakladatelé, aby se radili o nových zdrojích příjmů. Tam poznal Nedbal všechny veličiny operetního světa vídeňského a toužil jen, aby i on mohl zasednouti k hodům, jež se tu připravovaly. ,Cudná Barbora´, jak se nazývá první opereta Nedbalova, nepoutala sice ani novostí námětu, ani nejvtipnějším zpracováním, ale byla prvním stupínkem, kterým se nedočkavec vklínil mezi operetní panstvo a dobyl si aspoň skromné posice, neboť nepochyboval, že později, až ukáže, co umí, budou ho libretisti sami vyhledávati. Nedbal si zatím jen připravoval půdu. Proto také moudře vyzkoušel svou první operetu, dříve než ji předložil zhýčkanému obecenstvu vídeňskému, v Praze. Už druhou svou operetou uvedl Vídeň v pravé nadšení, neboť svou ,Polskou krví´se hned o premiéře 25.října r.1913 v Carltheatru a brzy poté v Berlíně povznesl mezi nejpřednější a nejoblíbenější skladatele operetní, kteří teprv teď si uvědomili, že se z českého komponisty vyklubal sok velmi nepříjemný a nebezpečný. Polská krev je nepochybně z nejlepších operet, jež kdy byly napsány a to nejen po stránce hudební, ale i textem rozhodně hodnotnějším než slovní podklad moderních operet revuálních. Její druhý akt s půvabnou scénou závěrečnou, nevybočující ani na chvíli z ušlechtilých mezí, jest střihu přímo veseloherního a slušel by i lehčí opeře komické. Nelze se diviti, že Polská krev byla záhy srovnávána s klasickým vzorem operetním – Strausovým nedostižným Netopýrem. Nedbal se ovšem snažil, aby úspěchu Polské krve co nejlépe využil,a když mu Leo Stein nabídl nové libreto, jež napsal společně s Juliem Wilhelmem, dlouho se nerozmýšlel a dal se hned do práce. Stein jistě správně kalkuloval, když se snažil, aby využil předností hudby Nedbalovy, zapouštějící kořeny v kyprou půdu národní, a proto zašel si pro děj až do Chorvatska, které přinášelo na jeviště nejen některé originální obyčeje lidové, ale i pestré kroje. Nové operetě Nedbalově, nazvané Vinobraní, hledělo se ovšem vstříc s nejživějším zájmem a po světovém úspěchu "Polské krve" očekávaly se od ní pravé zázraky, takže se nelze diviti, že zklamala přes líbivou hudbu, poutající i hudebníky široce založeným finalem, prozrazujícím ruku zkušeného mistra. Ale – jak jsem již řekl – Polská krev to nebyla ani textem, ani hudbou, i když Vinobraní dosáhlo rozhodného úspěchu, ovšem jen dočasného, ve Vídni a hned poté (17.dubna 1916) v Divadle na Vinohradech. Premiéra měla tu ráz mimořádně slavnostní, a oblíbený autor zahrnován byl po každém aktu bouří potlesku i nesčetnými dary květinovými. Později vrátila se k Vinobraní i Velká opereta a provedla je v novém zpracování s názvem Podzimní píseň. A tak jako Strauss nenapsal už nikdy druhého Netopýra, ani Nedbal nevytvořil díla, jež by se vyrovnalo Polské krvi. Následovaly rychle za sebou další operety : Krásná Saskia (1917), aktovka Mamzell Napoleon (1918) střihu offenbachovského, a Erivan (1919), ale chabá libreta již předem vylučovala úspěch trvalý, a ani hudba je před pádem nezachránila. Zdálo se, že Nedbal s Vídní opustil i tvorbu operetní. Odmlčel se plných šest let, ale v roce 1925 dal se ještě jednou zlákati ředitelstvím vídeňského Carltheatru, které u něho objednalo operetu Donnu Glorii, k níž text napsali starý divadelní machr V. León a L. Reichert. Vkus vídeňského obecenstva operetního zatím se podstatně změnil,a chtěl-li se mu Nedbal přizpůsobiti, nezbylo, než aby hodně slevil se svých uměleckých zásad." Jestliže se v Jihočeském divadle vracíme po téměř 30 letech právě k Nedbalovu Vinobraní (poslední uvedení - v hudebním nastudování Jiřího Kosiny a v režii Milana Hojdyse – tu mělo premiéru 15.února 1974) určitě to není "jen" kvůli "vyššímu standartu soudobé operetní úrovně", ale (především) kvůli příležitosti nechat v časech všeobecné melodické krize zaznít opravdu krásným melodiím a – proč to nepřiznat – potěšit se znovu pohádkou pro dospělé. Ano, jak dokládá vtipně opět Novák, "Oskar Nedbal popsal mnoho notového papíru, ale nepokryl jej marně tečkami a kroužky zavěšenými na tyčkách čárkovaných i nečárkovaných. Byl skladatelem opravdu populárním a četná díla ho přežila i když se jeho tvorba nevyznamenává jednotnou linií vedoucí k jasně vytyčenému cíli, ale spíše se přizpůsobuje nahodilým okolnostem, střídavým náladám i okamžitým potřebám." Takováto "okamžitá potřeba" právě Vinobraní budiž na pořadu dnešního večera!