Romeo a Julie

Představení Romeo a Julie mne jedním slovem uchvátilo. Je naprosto neskutečné a neuvěřitelné, jak tanečník ze země, jejíž řeči rozumí jen málokterý cizinec, dokáže přeložit Shakespeara do jazyka, kterému MUSÍ rozumět každý. Rozumět bude každý, kdo si někdy zoufal kvůli bezvýchodnosti své momentální situace, kdo byl zaskočen tím, co fatálního spáchal takřka mimoděk a málem nechtěně, kdo nedokázal rozumět svému vzdorovitému dítěti, komu někdy alespoň na chvilinku přišlo na mysl, že těm, o nichž tvrdíme, že je nejvíc milujeme, dokážeme bez zaváhání nejstrašlivěji ubližovat, kdo se chvěl strachem z nejistoty, kdo se setkal s nečekanou ztrátou drahého člověka, kdo se snažil popírat realitu smrti s níž se setkal. Prostě každý, kdo žil neuvěřitelně křehký a pomíjivý lidský život se všemi jeho radostmi, trapnostmi, nelogičnostmi i utrpením, které jej provázejí. Každý kdo někdy miloval. Každý bude rozumět emocemi a špičkovými výkony nabitému a neustále gradujícímu tanečnímu divadlu Attily Egerháziho. Díky všem, kteří takovéto představení dokázali vytvořit. Jen je mi velice líto jedné věci, a to, že hned 1. i 2. repríza tohoto představení, které má bez nadsázky světovou úroveň, je tak málo v ohnisku zájmu českobudějovické kulturní veřejnosti. Že by už opravdu skoro všichni byli tak zblblí z historicky největší ceny vajec i benzínu u nás a z politických skandálů a pozapomněli na to, že náš čas i mentální energii můžeme věnovat i návštěvě divadla, odkud budeme odcházet vpravdě kulturně obohaceni a s pocitem naléhavé nutnosti přemýšlet o vztazích které žijeme a tom, co je vlastně v životě důležité.