Poslední večeře

Poslední večeře - rozhovor s autorem Když jste posílal svou hru Poslední večeře do soutěže Nadace Alfréda Radoka, moc jste v úspěch nevěřil. Tohle jsou vaše slova: „…nepředpokládám, že by porotci soutěže tento text ocenili. Mnozí čeští teatrologové jsou lidé postarší. A jako takoví se sice přizpůsobili době, ovšem často mají zažité určité myšlenkové pochody z dob socialismu. A je-li v takzvané západní Evropě módní vlna coolness, oni ocení text, který do této kategorie půjde co nejlépe zařadit, a nebudou uvažovat nad specifičností a svébytností české dramatiky.“ A přesto jste v této soutěži získal druhou cenu. Co jste tomu říkal? Změnil jste názor na české teatrology? Co se týká toho mého citátu, který uvádíte – to víte, jsem dramatik a urážet je mou povinností… Ale je pravda, že jsem příliš nevěřil v to, že by ta hra byla vybrána do finále, natož že by se umístila na některém z prvních tří míst, protože jsem neměl ponětí, kdo může být v porotě – zda moudří staří nebo bláhoví mladí... Že tam byli právě mladí lidé je záhodno, protože divadelní vnímání a myšlenková schémata těch starších – řekněme seniorů – jsou v mnoha případech již poněkud kostrbaté, nehledě na to, že mladí tvůrci mají mnohem větší šanci oslovit mladou generaci. Tak se z mnohých divadel stávají spíše domovy důchodců, neřku-li hospice. Jen se podívejte na dramaturgické plány některých divadel a zestárnete o tisíc let… Ani bych neřekla. Za posledních pár let se třeba v našem dramaturgickém plánu objevili dramatici jako Mastrosimone, Letts, Oščatka (ten dokonce dvakrát), Vedral, Schwab, McDonagh a teď vy… A v řadě divadel zkoušejí to samé. Ale vždyť já jsem nemluvil zrovna o vašem divadle. Kéž by takových bylo víc. Nemohou být ty stálé návraty ke klasikům zapříčiněny mimo jiné také nedostatkem opravdu kvalitních současných her? Mohou a patrně také jsou, nicméně se domnívám, že hlavní potíž není až tak úplně na straně autorů, jako především na českém Ministerstvu kultury, které neodvádí svoji práci tak, jak by bylo záhodno. Dramatičtí autoři se zkrátka neuživí, takže se věnují něčemu jinému, čím se uživí. Toho si jsou velmi dobře vědomi i v evropských zemích na západ od nás, kde kapitalismus funguje dlouho. Dramatičtí autoři jsou tam různými způsoby podporováni státem. Srovnejme český model s tím, jak je státem podporován rozvoj dramatické tvorby například ve Velké Británii nebo ve Francii. To je bohužel nesrovnatelné. Je vám blízký dramatik Thomas Bernhard? A je-li, tak čím především? Ano, ale mnohem bližší je mi třeba Samuel Beckett, z něhož Bernhard hodně čerpal. Také si cením třeba Ionesca, Tardieua, Pingeta – vůbec francouzské dramatiky označované jako antijazyková avantgarda. Podařilo se jim totiž udělat revoluci v užívání jevištní řeči. Bernhard už je spíše jen jakýmsi poněkolikáté vyluhovaným čajem, byť tím několikerým vyluhováním získal ten čaj specifickou chuť i aroma. Co je na Bernardovi nové, je ta jeho navztekanost, kterou dokázal učinit součástí dramatického textu a dát jí mnohdy fascinující poezii. Jakých dalších dramatiků či spisovatelů si ceníte? Romana Sikory. Cítíte teď ve vzduchu nějaké téma, o kterém by zvlášť stálo za to psát? Ano, mám zrovna rozepsané dvě hry - jednu politickou a druhou řekněme společenskou, tu píšu se spoluautorem Janem Krupou, kterého možná znáte spíše jako překladatele. Je pro mě příjemné psát s někým, kdo má podobné vnímání jako já. Navíc se u psaní vždycky napijeme, a druhý den koukáme, co jsme to vlastně napsali. To ale jen když Honza nezlobí. Když zlobí, tak nenapíšeme nic, protože všude lozí, všechno ničí a všem škodí. Zkuste alespoň zlehka naznačit, o čem a o kom ty hry budou. Ta politická o nehezké budoucnosti a ta společenská o stejně nehezké přítomnosti.