Slavná renesanční komedie o trojím milostném šálení a chvále bláznivosti, plná středomořského ovzduší.
Sonetová zrcadlení Večera tříkrálového (Martin Hilský) "Žije-li láska z hudby, hrajte dál," říká Orsino na samém začátku Večera tříkrálového a jeho slova určují hudební klíč celé komedie. Večer tříkrálový začíná i končí hudbou, je to bez nadsázky nejhudebnější komedie Williama Shakespeara (z komedií se jí co do hudebnosti vyrovná jen Kupec benátský, z tragédií jen Antonius a Kleopatra a z romancí jen Bouře ). Orsinův vstupní monolog evokuje atmosféru mnoha Shakespearových sonetů a připomíná renesanční zálibu v umělosti. Orsina si lze představit jako poněkud narcistního renesačního velmože oděného v bílém a s krásnou rudou růží v ruce, jako sebestředného, náladového estéta, který s neskrývanou rozkoší vychutnává vlastní smutek až do dna. Orsino, podobně jako aristokratický adresát sonetu 8, hledá potěšení ve svém smutku a smutek v tom, co může potěšit. "Bůh stvořil tento svět v takové jednotnosti, jako by to byl jeden perfektně naladěný hudební nástroj," řekl Shakespearův velký současník a básník John Donne v kázání v londýnskémn Whitehallu 12. února 1618. Hudební harmonie byla pro alžbětince výrazem řádu člověka, přírody i kosmu měla magickou moc a souvisela s láskou a touhou. Souzvuk dvou tónů (latinsky "concordia") znamenal doslova splynutí dvou srdcí v jedno. Sonet 8 Sám hudba jsi, proč z hudby radost nemáš, když radost pro radost má přece žít ? Proč potěšení ve svém smutku hledáš a smutek v tom, co může potěšit? Proč dráždí tě ten souzvuk různých tónů, ten sňatek hlasů navždy spojených, co výčitkou jsou, přelíbeznou k tomu, že věčně sám jsi, to je věčný hřích. Což neslyšíš, jak jedna struna s druhou své různé tóny spojí v jeden řád? Jsou jako šťastná rodina a mohou svých mnoho hlasů v jeden poskládat - ty hlasy v němou větu splynuly : sám nula jsi, co pojde od nuly.
Překlad / Martin Hilský, dramaturgická úprava / Olga Šubrtová, Sergej Fedotov, František Řihout, dramaturgická spolupráce / Silvie Vojíková