René Šmotek

Autentické prostory kulturního domu Vltava, kde se skutečně konají schůze SVJ, mají jistě velký podíl na tom, že vznikla inscenace, která může směle konkurovat své pražské kolegyni. Nejvýraznějším kladem novinky M. Schlegelové je především herecká souhra celého souboru. Vyzdvihl bych pak výkony D. Bambasové a T. Kobra, jejichž slovní přestřelky jsou velice přesně timovány, nebo J. Untermüllera, který v celé své zrůdnosti vykreslil postavu obdivovatele starých estébáckých pořádků, či R. Šmotka. Jeho výstup, v němž postupně přechází z nebetyčné radosti z úmrtí matky k pláči, patří k nejemotivnějším chvílím představení. 80 %

Po letech opět nahazuji Divadelní scénu Aréna, mou srdcovku již od gymplu. A ouha, kde je René Šmotek? - duše celého souboru. Se slzou v oku zjišťuji, že tady. To máte tam na jihu obrštěstí a panu herci přeji, ať stále září. Taky pamatuji jeho návštěvu u nás na gymplu, když nás zval. Jeho hlas, to je Bůh.

Renému bylo 15 nebo 16 let. V domově mládeže ostravského učiliště probíhala jakási přehlídka zájmové umělecké činnosti. Stál jsem jako divák úplně vzadu a najednou slyším z malého pódia znít hlas, který jednoznačně dominoval svou artikulací, barvou a intonací. Nechápal jsem. Přece všichni zde vystupují bez mikrofonu, říkám si, tak proč jediný herec v amatérské scénce mikrofon má. Nedalo mi to a prodral jsem se dopředu. Tak jsem poznal skromného a zodpovědného kluka, tak začala jeho herecká dráha v rámci amatérského souboru, který vítězil na všech mládežnických divadelních přehlídkách, kterých se účastnil. A René spolu s Markem Cisovským, výraznou postavou ostravské Arény, byli jeho ústředními postavami.

65% Režisérka hru inscenovala kdysi v DnV. Vstoupila tak podruhé do téže řeky a dle mého názoru se jedná o návrat vydařený. Hře, respektive nové inscenaci, napomohlo menší jeviště JD, v němž se vztahy mezi postavami i prožívané situace zintenzivněly, což přineslo i více humoru. Herecky mě oslovili R. Šmotek a T. Havlínek. Z inscenace překvapivě vystupují i dvě ženské postavy - Lydie v podání D. Verzichové, jež s citem pro míru ztvárnila prototyp přihlouplé subrety, a Louella Parsonsová, v níž J. Červenková vytvořila nepřehlédnutelnou osobnost jízlivé novinářky komentující společenské dění.

Očima přísného divadelního kritika jsou tyhle Ludwigovy postmoderní námluvy s renesančním klasikem nepochybně záležitostí bez vyšších uměleckých ambic. Hře sice nechybí určitá míra sofistikovanosti – narážky na texty z různých Shakespearových her, tíživé téma umělecké nesvobody zprostředkované postavou Maxe Reinhardta nebo mixování reálných a imaginárních figur. Divák se nicméně může spolehlivě bavit i bez hlubších znalostí jak Shakespeara, tak detailů a jmen ze "zlaté éry Hollywoodu". Je to ale nutně na škodu kvalitě hry? Myslím, že v tomto případě ne – inscenace pro mě totiž bez problémů naplňuje kategorii oddychové komedie, která si zcela vědomě neklade vyšší cíle, ale zároveň neupadá do prvoplánové podbízivosti. "Atraktivní balení" hře zajišťují sevřená scéna nahrávající stylizaci do prostředí hollywoodských ateliérů, Fikejzova dobově padnoucí hudba a především (chtělo by se říct už tradičně) skvělé Kyptovy kostýmy. Oceňovat výkony herců znamená  pouštět se do vypisování telefonního seznamu, protože každý z nich dokázal své postavě "vybojovat" alespoň jeden úsměv vzbuzující výstup a zároveň se vyvarovat přílišného tlačení na pilu a přehrávání (snad tomuto riziku nepodlehnou ani při dalších reprízách). Jiří Untermüller jako obávaný Will Hays v průběhu děje velmi vyváženě přepíná výrazový projev mezi striktním a sarkastickým úředníkem a neodolatelně narcistním blouznivcem. Hlasově a vizuálně "čtyřjediný" Jan Dvořák suverénně zvládá nejen "chodící klišé" Jacka Warnera, ale i tři jeho bratry, jejichž telefonické rozmluvy mají patřičnou šťávu. René Šmotek, jehož postava má jako jediná i hlubší tragický nádech, úspornými gesty a lehkým akcentem sympaticky vykresluje Reinhardta jako skeptického, humorem vyzbrojeného Evropana uprostřed hollywoodské povrchnosti. Nastavenou retro-stylizaci hry dokonale ctí a výrazově naplňuje trio dámských postav: Olivie v křehce přirozeném podání Terezy Vítů, "vzorová" naivka Dany Verzichové i novinářka Jaroslavy Červenkové přesvědčivě zprostředkovávající nablýskanost i rutinu "velkého světa" filmu. Jednoznačnými králi představení jsou nicméně představitelé ústřední, perfektně sehrané dvojice. Viktor Limr si jako Oberon pohrává s tónem hlasu při každé své replice a jeho přesně dávkovaná ironie, gesta a smysl pro timing jsou naprosto vynikající. Tomáš Havlínek má energii a uvolněnost, které k postavě Puka nezbytně patří, a znovu prokazuje jednoznačný a přirozený komediální talent, který by mohl do budoucna s přehledem zužitkovat i v "opravdovém" Shakespearovi. Je zkrátka fajn vidět soubor činohry zas jednou v sehrané formě a v kusu, který by si snad mohl získat dlouhodobější zájem diváků. Díky za to.

Pryč z Mullingaru -dobrá inscenace,pochvala pro režii i dramaturgii.Ocenění zaslouží i René Šmotek.Paní Lenka Krčková předvedla vůbec nejlepší výkon,co jsem od ní viděl. Jestli to mělo být její rozloučení z JD-tak škoda.Snad se na zdejší divadelní scéně ještě objeví.