Dagmar Neumannová (5. 8. 1921 Praha – 15. 4. 2013 České Budějovice) byla jedna z nejvýznamnějších členek souboru činohry, pražská rodačka s velkou láskou k divadlu od svých dívčích let. Za tzv. Protektorátu byla členkou úspěšného neprofesionálního divadelního souboru ČIN. Po skončení 2. světové války byla přijata do Revoluční scény v Praze, kterou vedl profesor Jaroslav Hurt. Vzápětí jej následovala do jeho angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Tomuto divadlu od sezóny 1945/46 šťastně zasvětila celý svůj herecký život. Ve stálém angažmá tu setrvala až do sezóny 1991/92, ale své jeviště nikdy, až do dnešních dnů, neopustila úplně. Paralelu s divadelním údělem Dagmar Neumannové lze v českých divadelních dějinách nalézt snad jedině s velkou českou tragédkou, první Čapkovou Elinou Makropulos,  Leopoldou Dostalovou (1879 - 1972), která byla členkou činoherního souboru Národního divadla od roku 1901 a posléze i platnou herečkou Krejčova Divadla za branou.

Tajemství úspěchů Dagmar Neumannové ve všech etapách poválečného vývoje Jihočeského divadla spočívalo nejen v jejím velkém jevištním talentu, ale – možná především – v její herecké pokoře, lidské noblese a laskavosti i vzácné schopnosti vždy přijímat život se vším, co přináší.

První režisér, který tu na ni výrazně zapůsobil, byl Karel Konstantin; ráda vzpomínala na režisérskou éru Miroslava Macháčka, Otto Haase, Milana Fridricha... Ve svém hereckém vývoji nikdy neustrnula, uměla čerpat z nových podnětů, doslova až do poslední role, jíž se stala Vondračka v dramatizaci Roku na vsi v režii Břetislava Rychlíka v roce 2011.  Dokladem toho je právě její celoživotní spolupráce s generačně i výrazově nesrovnatelně mladšími jevištními kolegy a režiséry. 

„Nejkrásnější na herectví je pro mne pocit, když dáváte život někomu jinému,“ říkávala s oblibou.

Na prknech Jihočeského divadla vytvořila na 150 jevištních úloh. Sama nejraději vzpomínala na svou Mahulenu, Maryšu, Shawovu Majorku Barboru, Arkadinovou či na Goldoniho Orsettu. Neopominutelné jsou ovšem také její Antigona, Elina Makropulos, Sofie Pavlovna z Gribojedovova Hoře z rozumu, Tylova Drahomíra, lady Torrancová z Williamsova Sestupu Orfeova, Nora Melodyová z dramatu E. O'Neila Tak trochu básník, Raněvská, paní Higginsová, Ethel Thayerová ze Zlatého jezera E. Thompsona, Marta Brewsterová z proslulé komedie J. Kesselringa Jezinky a bezinky a Gizela v Kočičí hře I. Örkenyho. Plejádu různorodých rolí vytvořila rovněž v českých klasických i současných hrách – v Jiráskově Lucerně dokonce v průběhu let všechny ženské role!  Nezapomenutelná je také její Káča v Drdových Hrátkách s čertem nebo  Andula z Hubačovy Staré dobré kapely. Dagmar Neumannová stála rovněž u zrodu fenoménu otáčivého hlediště v Českém Krumlově. Řadu zdejších inscenací v průběhu  let 1958 – 2004 ozdobila například svojí Titanií, Runou či Rosavou ...

Paní Dagmar Neumannová byla po celý život dámou s obrovským charisma, dámou ve které se snoubila noblesa „starých časů“ s mladým myšlením. V každém věku byla nejen krásnou ženou, nýbrž také krásným člověkem. Její úmrtí je pro divadlo velikou ztrátou.