Petr Zelenka

Živý obraz, 27.12. Petr Zelenka opět nezklamal. Dobře zvolené téma, rodina a sociální rozdíly, okořeněné černým humorem. Podtrhuji skvělé výkony herců, děkujeme a doporučujeme všem.  

Tak mám dojem, že ještě nikdy jsem nebyl v divadle tak zasažen a osloven, jako při hře Job interviews. Vzal jsem si k srdci doporučení autora hry Petra Zelenky (myslím, že o tom povídal v Jihočeské televizi) a od prvních slov jsem se snažil hru poctivě vnímat. A vyplatilo se. Byl to prostě ohromný zážitek a smekám před paní Věrou Hlaváčkovou, která se na jevišti celou dobu nezastavila a předváděla to, na co jsme u ní zvyklí - skvělý výkon hodný celostátní Thálie. Škoda, že nemám tu moc to zařídit. Ale děkuji i všem ostatním hercům a lidem vřele doporučuji toto představení vidět.

I když do podobných rubrik nepřispívám, tentokrát jsem se rozhodl napsat. V poslední době jsem viděl několik činoherních představení v Jihočeském divadle. Něco mě upoutalo víc, něco méně (i když jsem měl mít údajně potrhanou bránici), ale co mě vlastně nakonec donutilo napsat, bylo představení Job Interviews. Podle mého názoru je to skvěle napsaná hra bez hluchých míst, která musí každého oslovit. A Petr Zelenka ještě k tomu hodně dobře věděl, komu svěří hlavní roli. Nic lepšího udělat nemohl. Mě osobně nepřekvapilo, že byla paní Věra Hlaváčková výborná, to je vlastně vždy, ale to, co jsem tentokrát viděl na jevišti (lépe řečeno „prožil“ v divadle) bylo něco, na co nemůžu zapomenout. Musím použít slova ohromující, fantastické. Děkuji panu Zelenkovi, že „pro naše divadlo“ takovou hru napsal a děkuji paní Hlaváčkové za zážitky, které nám (tedy určitě alespoň mě) poskytuje.

Na hru Fuk jsem se těšil především díky osobě Petra Zelenky, který se svou divadelně-filmovou tvorbou stabilně drží v mém "Top 5" českých režisérů, a díky lákavému hereckému obsazení. Jsem tím pádem moc rád, že moje očekávání nebyla včera večer zklamána. Těžko vyzdvihovat konkrétní složku představení, protože všechny tvoří podle mého názoru vyvážený celek, který drží pohromadě, nenudí a zároveň nabízí něco víc než jen ryze oddychovou komediální záležitost. Jednoduchá, čistá a funkční scéna i kostýmy hru pevně ukotvují v současnosti, hudba nerušivě podtrhuje vývoj a postupnou gradaci děje a přesazení celé hry do českého prostředí se myslím, včetně titulního názvu, povedlo dokonale. Velmi oceňuji pojetí prvního a posledního výjevu: kontrastní střih důstojně vážné hudby a milostné scény svou nečekaností člověka okamžitě vtáhne do děje – pro mě coby diváka ideální entrée. Závěrečná scéna "zátiší s vanou a Sýkorou" je rovněž překvapivá a zároveň ohromně působivá - jediná proměna scénického řešení tak přichází až na samém konci, nicméně stojí za to. Text hry je sám o sobě silný, chytrý a vtipný, dialogy dostatečně odkrývají předchozí osudy, povahy a motivace jednotlivých postav. Fuk díky tomu neklouže po povrchu, postavy nejsou jednorozměrné figurky, ale plnokrevní lidé, kteří jsou navíc – a to je nakonec to nejpodstatnější – skvěle zahraní. Všech pět hereckých výkonů je kvalitou v příjemné rovnováze. Zdeňka Kupku a Ondřeje Volejníka mám už dlouho zařazené jako herce, kteří snad ani špatně hrát neumí, což mi Fuk jen potvrdil. Energičtí a přitom přesní v gestech i dikci, vtipní, ale bez přehrávání. Poctivý výkon Martina Hrušky si zařazuji mezi jeho lidsky sympatické (byť chybující) postavy (Bůh masakru, Utěšitel, Osiřelý západ). Potěšilo mě už samo civilní a životné ztvárnění postavy homosexuála, který v české filmu a často i divadle zpravidla funguje jen jako rádobyvtipná, herecky přepálená postavička. Určitým překvapením byl pro mě Jan Dvořák, o jehož komediálním talentu a schopnosti vytvořit i z malé role nepřehlédnutelnou postavu nepochybuji. Právě díky Fuku ale po delší době dokazuje (pokud nepočítám výraznou úlohu v celkově skvostných Petrolejových lampách), že s přehledem zvládá i roli hlavní. Jeho Jarda mi vlastně z celé čtveřice přátel připadal nejzajímavější díky tomu, jak obratně kombinuje ironii, sebelítost, bezradnost, upřímné city i sobeckou vypočítavost, přičemž v komické i vážné rovině je jeho výkon bez problémů uvěřitelný. To ostatně platí pro všechny postavy – žádná není černobílá, každá má v sobě vlastnosti, které vzbuzují divákovy sympatie, i ty, které ho odpuzují. Je Petr spíš citlivý milovník umění nebo rezignovaný a osamělý člověk ? Je Jarda neschopný kariérista nebo milující „táta od rodiny“ ? Je Tom energický a obětavý právník nebo nezodpovědný a ztroskotanec a závislák? Je Martin povrchní macho nebo umělec důsledně jdoucí vlastní nekonvenční cestou ? Tak či onak všichni nakonec selhávají ve snaze obnovit zašlé přátelství a zůstávají v zajetí svých vlastních zájmů. Výkon Teresy Branné zasluhuje vzhledem k charakteru její dvojrole poklonu už jen za odvahu, nicméně je dobře, že erotika nebo vulgarismy nejsou ve Fuku samoúčelné. Laura i holandská eskortka (díky níž si Fuk i v české úpravě zachovává pouto se zemí původu) odhalují slabiny mužských postav a jsou proto pro hru zásadně potřebné. Můj celkový dojem z Fuku je natolik pozitivní, že se mi vlastně ani nechce hledat v něm chyby. Těch několik drobných hereckých zaváhání lze velmi snadno odmáznout ve prospěch sladěného celku, ve kterém se vyrovnané herecké výkony navzájem neruší, ale násobí. Sečteno a podtrženo: děkuji a tleskám !

První část příběhu mi z pohledu diváka přinesla mnoho brilantního situačního vtipu, kterému ale trochu došel dech po přestávce. I zpětně, když se odhalí velké finále příběhu, ho postrádám. Druhá polovina hry byla o poznání schematičtější. Konec sice strhující opravdu byl, jak tu poznamenala jedna divačka, ale to, co mu předcházelo – a teď mám na mysli poněkud rozvleklé otálení s přiznáním špatné zprávy – mě dost nebavilo. Herecké výkony jsou nicméně perfektní a vyrovnané, celá pětice herců a hlavně režisér Petr Zelenka vystavěli příběh, kterému přeji na programu Jihočeského divadla dlouhý život.

Zatím nejpůsobivější a nejsilnější představení činohry JD, které jsem zde viděla. Výkony všech představitelů, zejména Jana Dvořáka a Ondry Volejníka, ale vlastně i Martina Hrušky a Zdeňka Kupky, fantastické!! A Teresu Brannou bylo moc fajn vidět zase trochu v odlišné a jinak výrazové roli. Děkuji Jihočeskému divadlu za to, že k nám přivedli Petra Zelenku a s ním i tuto inscenaci.