Jan Dvořák

Dobrý den, dubnové představení Zpívám tedy jsem /19.4./ s chansony bylo opět velmi vydařené. Moc děkuji za krásný zážitek. Pan Dvořák a Teresa Branna mě pobavili a Markéta Vejdovcová okouzlila krásným zpěvem i krásnou zlatavou róbou. Pan Untermüller opět perfektní průvodce celým večerem. Už se těším na květnové představení s muzikálovými hity. Děkuje a zdraví

Očima přísného divadelního kritika jsou tyhle Ludwigovy postmoderní námluvy s renesančním klasikem nepochybně záležitostí bez vyšších uměleckých ambic. Hře sice nechybí určitá míra sofistikovanosti – narážky na texty z různých Shakespearových her, tíživé téma umělecké nesvobody zprostředkované postavou Maxe Reinhardta nebo mixování reálných a imaginárních figur. Divák se nicméně může spolehlivě bavit i bez hlubších znalostí jak Shakespeara, tak detailů a jmen ze "zlaté éry Hollywoodu". Je to ale nutně na škodu kvalitě hry? Myslím, že v tomto případě ne – inscenace pro mě totiž bez problémů naplňuje kategorii oddychové komedie, která si zcela vědomě neklade vyšší cíle, ale zároveň neupadá do prvoplánové podbízivosti. "Atraktivní balení" hře zajišťují sevřená scéna nahrávající stylizaci do prostředí hollywoodských ateliérů, Fikejzova dobově padnoucí hudba a především (chtělo by se říct už tradičně) skvělé Kyptovy kostýmy. Oceňovat výkony herců znamená  pouštět se do vypisování telefonního seznamu, protože každý z nich dokázal své postavě "vybojovat" alespoň jeden úsměv vzbuzující výstup a zároveň se vyvarovat přílišného tlačení na pilu a přehrávání (snad tomuto riziku nepodlehnou ani při dalších reprízách). Jiří Untermüller jako obávaný Will Hays v průběhu děje velmi vyváženě přepíná výrazový projev mezi striktním a sarkastickým úředníkem a neodolatelně narcistním blouznivcem. Hlasově a vizuálně "čtyřjediný" Jan Dvořák suverénně zvládá nejen "chodící klišé" Jacka Warnera, ale i tři jeho bratry, jejichž telefonické rozmluvy mají patřičnou šťávu. René Šmotek, jehož postava má jako jediná i hlubší tragický nádech, úspornými gesty a lehkým akcentem sympaticky vykresluje Reinhardta jako skeptického, humorem vyzbrojeného Evropana uprostřed hollywoodské povrchnosti. Nastavenou retro-stylizaci hry dokonale ctí a výrazově naplňuje trio dámských postav: Olivie v křehce přirozeném podání Terezy Vítů, "vzorová" naivka Dany Verzichové i novinářka Jaroslavy Červenkové přesvědčivě zprostředkovávající nablýskanost i rutinu "velkého světa" filmu. Jednoznačnými králi představení jsou nicméně představitelé ústřední, perfektně sehrané dvojice. Viktor Limr si jako Oberon pohrává s tónem hlasu při každé své replice a jeho přesně dávkovaná ironie, gesta a smysl pro timing jsou naprosto vynikající. Tomáš Havlínek má energii a uvolněnost, které k postavě Puka nezbytně patří, a znovu prokazuje jednoznačný a přirozený komediální talent, který by mohl do budoucna s přehledem zužitkovat i v "opravdovém" Shakespearovi. Je zkrátka fajn vidět soubor činohry zas jednou v sehrané formě a v kusu, který by si snad mohl získat dlouhodobější zájem diváků. Díky za to.

Představení se mi líbilo. Příběh zasazený do staré zemědělské usedlosti, výkony herců-zejména Jana Dvořáka a Lenky Krčkové. Vážné téma, s prvky humoru i překvapivá pointa. Díky.

Musím pochválit dramaturgii za výběr her pro novou scénu Na půdě. Všechny tři kusy jsou přínosem a jsou skvěle zrežírovány a výkony některých herců jsou v tomto prostoru překvapivé. P. Dvořák, T. Vítů, J. Červenková... Největším zážitkem pro mě byl výkon p. Bambasové, kterou bych (kdybych neseděl tak blízko) vůbec nepoznal. Neuvěřitelná proměna a křehké herectví z této "šelmy" vytvořilo nejzajímavější hereckou studii a přesvědčilo mě opět o kvalitách této naší stálice. Přeji divadlu i nové scéně další úspěšné a zajímavé tituly.

Souhlasím s předešlými, nejlepší představení, které jsme na otáčivém hledišti viděli. Ondřej Veselý a jeho "kolegové" z Sherwoodu měli opravdu náročné role - jízda na koni, šerm, zvládli to skvěle, radost se dívat. Jan Dvořák jako mnich byl opravdu úžasný, bavil celé publikum. Kostýmy, výprava, hudba - nádhera. Prostředí otáčivého hlediště je nezapomenutelné, okouzlující, zvlášť když stromy prosvítá měsíc. Jsme plni dojmů, nejlépe investované peníze za divadlo za poslendí dobu. Kdo ještě neviděl, chvátejte, stojí to za to!

Herecké výkony, kostýmy a kulisy perfektní, ale hra sama o sobě mě velmi zklamala, zasmála jsem se asi dvakrát. Ač nejsem feministka, jediná žena ve hře- prostitutka mě opravdu nenadchla a představa otce oslněného výkonem nahé dcery mi též na klidu nepřidala. Navíc (zaplaťpánbu!) nemám ve svém okolí žádného muže, který by odpovídal byť jedinému archetypu prezentovanému ve hře, takže nemůžu posoudit, jak moc může být příběh reálný. Ovšem kamarádů, kteří v poslední chvíli podrazí, je všude dost a dost, za přesvědčivé ztvárnění jednoho z nich musím panu Dvořákovi tleskat. Jinak bych ale hru nedoporučila.

Na hru Fuk jsem se těšil především díky osobě Petra Zelenky, který se svou divadelně-filmovou tvorbou stabilně drží v mém "Top 5" českých režisérů, a díky lákavému hereckému obsazení. Jsem tím pádem moc rád, že moje očekávání nebyla včera večer zklamána. Těžko vyzdvihovat konkrétní složku představení, protože všechny tvoří podle mého názoru vyvážený celek, který drží pohromadě, nenudí a zároveň nabízí něco víc než jen ryze oddychovou komediální záležitost. Jednoduchá, čistá a funkční scéna i kostýmy hru pevně ukotvují v současnosti, hudba nerušivě podtrhuje vývoj a postupnou gradaci děje a přesazení celé hry do českého prostředí se myslím, včetně titulního názvu, povedlo dokonale. Velmi oceňuji pojetí prvního a posledního výjevu: kontrastní střih důstojně vážné hudby a milostné scény svou nečekaností člověka okamžitě vtáhne do děje – pro mě coby diváka ideální entrée. Závěrečná scéna "zátiší s vanou a Sýkorou" je rovněž překvapivá a zároveň ohromně působivá - jediná proměna scénického řešení tak přichází až na samém konci, nicméně stojí za to. Text hry je sám o sobě silný, chytrý a vtipný, dialogy dostatečně odkrývají předchozí osudy, povahy a motivace jednotlivých postav. Fuk díky tomu neklouže po povrchu, postavy nejsou jednorozměrné figurky, ale plnokrevní lidé, kteří jsou navíc – a to je nakonec to nejpodstatnější – skvěle zahraní. Všech pět hereckých výkonů je kvalitou v příjemné rovnováze. Zdeňka Kupku a Ondřeje Volejníka mám už dlouho zařazené jako herce, kteří snad ani špatně hrát neumí, což mi Fuk jen potvrdil. Energičtí a přitom přesní v gestech i dikci, vtipní, ale bez přehrávání. Poctivý výkon Martina Hrušky si zařazuji mezi jeho lidsky sympatické (byť chybující) postavy (Bůh masakru, Utěšitel, Osiřelý západ). Potěšilo mě už samo civilní a životné ztvárnění postavy homosexuála, který v české filmu a často i divadle zpravidla funguje jen jako rádobyvtipná, herecky přepálená postavička. Určitým překvapením byl pro mě Jan Dvořák, o jehož komediálním talentu a schopnosti vytvořit i z malé role nepřehlédnutelnou postavu nepochybuji. Právě díky Fuku ale po delší době dokazuje (pokud nepočítám výraznou úlohu v celkově skvostných Petrolejových lampách), že s přehledem zvládá i roli hlavní. Jeho Jarda mi vlastně z celé čtveřice přátel připadal nejzajímavější díky tomu, jak obratně kombinuje ironii, sebelítost, bezradnost, upřímné city i sobeckou vypočítavost, přičemž v komické i vážné rovině je jeho výkon bez problémů uvěřitelný. To ostatně platí pro všechny postavy – žádná není černobílá, každá má v sobě vlastnosti, které vzbuzují divákovy sympatie, i ty, které ho odpuzují. Je Petr spíš citlivý milovník umění nebo rezignovaný a osamělý člověk ? Je Jarda neschopný kariérista nebo milující „táta od rodiny“ ? Je Tom energický a obětavý právník nebo nezodpovědný a ztroskotanec a závislák? Je Martin povrchní macho nebo umělec důsledně jdoucí vlastní nekonvenční cestou ? Tak či onak všichni nakonec selhávají ve snaze obnovit zašlé přátelství a zůstávají v zajetí svých vlastních zájmů. Výkon Teresy Branné zasluhuje vzhledem k charakteru její dvojrole poklonu už jen za odvahu, nicméně je dobře, že erotika nebo vulgarismy nejsou ve Fuku samoúčelné. Laura i holandská eskortka (díky níž si Fuk i v české úpravě zachovává pouto se zemí původu) odhalují slabiny mužských postav a jsou proto pro hru zásadně potřebné. Můj celkový dojem z Fuku je natolik pozitivní, že se mi vlastně ani nechce hledat v něm chyby. Těch několik drobných hereckých zaváhání lze velmi snadno odmáznout ve prospěch sladěného celku, ve kterém se vyrovnané herecké výkony navzájem neruší, ale násobí. Sečteno a podtrženo: děkuji a tleskám !

První část příběhu mi z pohledu diváka přinesla mnoho brilantního situačního vtipu, kterému ale trochu došel dech po přestávce. I zpětně, když se odhalí velké finále příběhu, ho postrádám. Druhá polovina hry byla o poznání schematičtější. Konec sice strhující opravdu byl, jak tu poznamenala jedna divačka, ale to, co mu předcházelo – a teď mám na mysli poněkud rozvleklé otálení s přiznáním špatné zprávy – mě dost nebavilo. Herecké výkony jsou nicméně perfektní a vyrovnané, celá pětice herců a hlavně režisér Petr Zelenka vystavěli příběh, kterému přeji na programu Jihočeského divadla dlouhý život.

Zatím nejpůsobivější a nejsilnější představení činohry JD, které jsem zde viděla. Výkony všech představitelů, zejména Jana Dvořáka a Ondry Volejníka, ale vlastně i Martina Hrušky a Zdeňka Kupky, fantastické!! A Teresu Brannou bylo moc fajn vidět zase trochu v odlišné a jinak výrazové roli. Děkuji Jihočeskému divadlu za to, že k nám přivedli Petra Zelenku a s ním i tuto inscenaci.

Včerejší představení Testosteron se mi moc líbilo. Byla to sranda a fakt jsem se pobavila. Možná se mi první část zdála trochu rozpačitá, ale druhá byla naprosto skvělá. A nejlepší byl pan Dvořák, ten doslova válel :-)